Jakub Stuart, sedmý Jakub, který vládl Skotsku, a druhý, který vládl Anglii, měl být posledním stuartovským králem, který kdy usedl na britský trůn. Možná ironií osudu to byla právě stuartovská monarchie, která poprvé vládla oběma národům, když v březnu 1603 zemřela Alžběta I. a skotský král Jakub VI. se stal také anglickým králem Jakubem I. Přesto se nějak ani ne o 100 let později tento hrdý královský rod stalAle co se vlastně stalo, že se před staletími změnila tvář dějin těchto velkých zemí?

Jakubův nástup na trůn po smrti Karla II. v roce 1685 byl v Anglii i ve Skotsku přivítán s velkým nadšením. o pouhé tři roky později se však do dějin zapsal jeho zeť. Jakub se stal v měsících následujících po své korunovaci nepopulárním kvůli několika faktorům: upřednostňoval svévolnější přístup k vládě, rychle se snažil zvýšit moc monarchiea dokonce vládnout bez parlamentu. Jakubovi se během této doby podařilo potlačit povstání a udržel si trůn navzdory pokusu vévody z Monmouthu o jeho svržení, který skončil v bitvě u Sedgemooru v roce 1685.

Král Jakub II.

Nicméně pravděpodobně hlavním problémem Jakubovy vlády v Anglii bylo to, že byl katolík, a to tvrdošíjně. Anglie jím nebyla a Jakubovo vyzdvihování katolíků do mocenských pozic v politice a armádě dokázalo lid jen dále odcizit. V červnu 1688 už mělo mnoho šlechticů Jakubovy tyranie dost a pozvali Viléma Oranžského do Anglie. Ačkoli v té době dělat to, co byloNěkteří chtěli, aby Vilém Jakuba rovnou nahradil, protože Vilém byl protestant, jiní si mysleli, že by mohl pomoci napravit situaci a nasměrovat Jakuba na mnohem smířlivější cestu. Jiní chtěli, aby strach z Vilémovy invaze v podstatě zastrašil Jakuba a přiměl ho ke kolaborativnějšímu vládnutí.

Mnozí však vůbec nechtěli Jakuba nahradit, ve skutečnosti panoval všeobecný strach z návratu občanské války. Ještě v živé paměti byla bolest a chaos občanské války a návrat ke krvavému zmatku, který předtím vrátil na trůn krále Stuarta, si nikdo nepřál, jen aby sesadil jiného!

Vilém Oranžský byl k intervenci přizván nejen proto, že byl protestantským princem, který mohl zemi pomoci, ale také proto, že byl ženatý s Jakubovou dcerou Marií. To Vilémovi dodávalo legitimitu a také představu kontinuity.

Jakub si bolestně uvědomoval svou rostoucí nepopularitu a 30. června 1688 byla jeho politika svévolné vlády a "papežství" pro národ natolik nevolitelná, že byl do holandska odeslán dopis, aby Viléma a jeho armádu přivedl do Anglie. Vilém řádně zahájil přípravy. Během této doby Jakub trpěl strašlivým krvácením z nosu a trávil nepřiměřeně mnoho času naříkáním nad nedostatkemnáklonnost k němu v dopisech svým dcerám, z nichž každý byl ještě plačtivější než ostatní. Trvalo několik měsíců, než Vilém nakonec dorazil do Anglie; 5. listopadu se bez odporu vylodil v Brixhamu v Devonu. Trvalo ještě několik měsíců, než byl 11. dubna 1689 se svou manželkou Marií pomazán na anglického krále a královnu.

Stále existovala loajalita vůči Jakubovi a ať už katolíci nebo protestanti, mnozí stále věřili, že ho na trůn dosadil Bůh, a proto mu byli povinováni věrností. Dokonce i ti, kteří Viléma zvali, si nebyli vždy jisti, že uzurpování panovníka bylo správným postupem. Dvě věci to změnily: první byl Jakubův útěk z Londýna. Když se dozvěděl, že Vilém je na cestě, Jakub utekl.To bylo neuvěřitelně symbolické, protože všechny královské záležitosti vyžadovaly pečeť. To, že ji Jakub zahodil, někteří považovali za znamení jeho abdikace.

Za druhé byl zpochybněn Jakubův původ. Šířily se zvěsti, že Jakubův syn je nemanželský, že se Jakubovi vůbec nenarodil nebo, což bylo ještě více šokující, že dokonce není ani Mariino dítě. Existovaly nejrůznější obskurní teorie. Nejznámější byla, že do paláce bylo propašováno dítě v nočníku a tento vetřelec byl vyroben jako Jakubův dědic.

Ti, kdo usilovali o nahrazení Jakuba Vilémem, byli stále nejistí ohledně pravosti svých činů. Nejjednodušší způsob, jak ujistit veřejnost o správnosti postupu, by bylo obvinit samotného Jakuba. Pokud byl král podvodník a lhář, pak ztratil jakýkoli nárok na trůn a zemi. Tato obvinění byla následně zdiskreditována a zdálo by se, že Jakubůvdědicové byli právě takoví. Tato fáma však poskytla těm, kteří ho chtěli odstranit, potřebné důvody a nad následujícími Stuartovci, známými jako Starý pretendent a pak Mladý pretendent, vždy zůstávaly otazníky, což nakonec vedlo k jakobitským povstáním (ale to je jiný příběh!).

Nepochybně existovala snaha legitimizovat pozvání dalšího panovníka do Londýna; to se podařilo argumentací proti Jakubovu katolicismu, ale především delegitimizací Jakubových potomků. Pokud Jakub bastardizoval nástupnictví, pak nebyl způsobilý vládnout. Jeho manželka byla vystavena jednomu ponižování za druhým (včetně toho, že během těhotenství byly zveřejněny nejintimnější detaily jejího spodního prádlaa narození projednávané v Tajné radě) těmi, kdo byli odhodláni podkopat jeho rodokmen a následně i jeho bezúhonnost. Podařilo se jim to. Jakub uprchl do Francie a Vilém Oranžský nastoupil na jeho místo anglického krále v únoru 1689, respektive ve Skotsku v květnu 1689.

Revoluce z roku 1688 byla nazývána různě: slavná, nekrvavá, neochotná, náhodná, lidová... a výčet by mohl pokračovat. Je snadné pochopit, proč je s tak zásadní událostí v dějinách země spojeno tolik superlativů. Odstranění Stuartovců, konkrétně Jakuba, bylo v důsledku toho zrodem jakobínství, které se tak nazývá proto, že latina (jazyk katolické církve)Proto se jeho věrným stoupencům říkalo jakobíni. Ve Skotsku dodnes žijí lidé, kteří jsou stále věrní myšlence stuartovských králů a kteří si každou Burnsovu noc připíjejí whisky na mladého pretendenta Bonnieho prince Charlieho, který se ve francouzském exilu stal "králem za vodou".

Důvěryhodnost revoluce, která svrhla stuartovskou monarchii, byla nakonec založena na směšném výmyslu; na nemanželském dítěti a nočníku. Po zralé úvaze by možná pro události let 1688-89 byl vhodnější superlativ "Neuvěřitelná revoluce".

Autor: Terry Stewart, spisovatelka na volné noze.