Během druhé světové války byl Sovětský svaz ve srovnání s nacistickým Německem vnímán demokratickými státy jako "menší zlo". Ve 30. letech 20. století tomu tak ale rozhodně nebylo vždy, zejména ve Velké Británii. Britský establishment - středopravicové - a extrémnější pravicové strany viděly v Hitlerově Německu nejen silný národ, který by mohl jednou provždy ochromit komunismus, ale takézemě, s níž by se mohli spojit, nebo ji alespoň povzbudit k útoku na domov komunismu s tichou podporou.

Adolf Hitler

Dlouholetý spojenec Velké Británie, Francie, tento názor nesdílela a agresivní Německo na svých hranicích považovala za velkou hrozbu a Rusko za spojence. Pařížská vláda proto usilovala o podobný vztah se svým východoevropským spojencem jako před první světovou válkou. Vzhledem k tomu, že Britové váhali s formálním spojenectvím proti Hitlerovi, hledali Francouzi útěchu ve smlouvě s Německem.Sovětského svazu, podepsaná v únoru 1936, pouhé tři roky po nástupu Hitlera k moci.

Ačkoli Britové udržovali s Francouzi výborné vztahy, byli krajně skeptičtí k plné podpoře země, jejíž politika byla ve 30. letech přinejlepším rozkolísaná. Francouzské vlády vydržely jen několik hodin a jen zřídkakdy se podařilo, aby některá z nich vládla déle než deset měsíců. Britská pravice považovala francouzskou armádu za zaostalou, s taktikou zaměřenou na vedení války, kterou téměř prohrála.Před téměř dvaceti lety viděli skutečné nepřátele Británie a jejího impéria v SSSR a Japonsku a vzhledem k tomu, že Amerika neustále prosazovala politiku izolace, řada britských politiků a vlivných veřejných činitelů považovala silné, militaristické Německo za potenciálního spojence, který by mohl omezit komunistickou hrozbu pro impérium.

V březnu 1935 byl na britském velvyslanectví v Berlíně uspořádán oběd, na který byl Hitler pozván a na němž se setkal s ministrem zahraničí sirem Johnem Simonem a mužem, který se měl stát jeho nástupcem, Anthonym Edenem, který v té době zastával funkci "ministra bez portfeje pro záležitosti Společnosti národů". Jednalo se o velmi úspěšné setkání, na němž Hitler a Eden skutečně diskutovali o bitvě u Ypres, v níž obazúčastnili a ve skutečnosti stáli zhruba naproti sobě ve svých zákopech. Oba muži po předběžných rozhovorech cítili, že by mohli spolupracovat, a Hitlera potěšilo, že se Eden o několik měsíců později stal ministrem zahraničí.

V červnu téhož roku byla podepsána anglo-německá námořní dohoda. Ta nejenže porušila podmínky Versailleské smlouvy a byla sjednána Brity bez jakýchkoli konzultací s Francouzi nebo Italy, ale nacisté ji považovali za první krok Británie k formálnímu spojenectví proti Rusku a Francii. Během války Britové tvrdili, že je součástí jejich appeasementu.ale mnozí němečtí představitelé tvrdili, že existují protisovětské doložky a že Británie přijde Německu na pomoc, pokud bude napadeno komunistickým státem.

David Lloyd George

Přátelské vztahy mezi oběma zeměmi pokračovaly i v následujícím roce, kdy bývalý ministerský předseda David Lloyd George navštívil vůdce v jeho bavorském útočišti v září 1936. Na Lloyda George udělal velmi proanglický Hitler velký dojem. Tvrdil, že "Německo nechce válku a bojí se útoku Ruska", čehož se obávalo i mnoho britských politiků.prakticky omluvil za první světovou válku a řekl: "Je hlubokým přáním, aby se tragické okolnosti roku 1914 již nikdy neopakovaly."

To byla hudba pro Hitlerovy uši. víc než o čemkoli jiném snil o spojenectví se saskou Anglií. věřil, že jde o národ, který je tvořen a řízen lidmi "vynikajícího germánského původu". nebyl si však příliš jistý keltskými rasami, které tvořily zbytek Británie, a o Spojeném království vždy hovořil jako o "Anglii". Hitler prohlásil, že "anglický národ bude muset být považován zanejcennějšího spojence na světě." Dodal, že "Anglie je přirozeným spojencem Německa a nepřítelem Francie", navíc bezpochyby komunistických přátel v Rusku. Vztahy s Vůdcem se staly ještě srdečnějšími, když s odkazem na "Mein Kampf" a další jeho publikace tvrdil, že Angličané jsou "naši bratři, proč bojovat proti našim bratrům?". Pak Lloyd George vystoupil s docelapozoruhodný komentář. ačkoli všichni znali Hitlerův antisemitismus z jeho autobiografie a ve 30. letech nebylo zacházení nacistů se Židy tak kruté jako v následujícím desetiletí, připomněl bývalý britský premiér svému publiku, že "nesmíme zapomínat na pogromy v Rusku a v jiných evropských zemích". jako by říkal, že špatné zacházení se Židy se děje a dělo se i v minulosti.se stalo v komunistickém Rusku, tak proč útočit na Německo, že dělá totéž?

Během španělské občanské války udělali Britové jen velmi málo pro to, aby pomohli legální republikánské vládě. Britská vojenská rozvědka na Gibraltaru totiž předávala zprávy, které "odposlechla" od republikánské strany, a dělala vše pro to, aby zabránila britským občanům vstoupit do Mezinárodní brigády, divize španělské armády.Anthony Eden řekl francouzskému ministru zahraničí Leonu Blumovi, že "Anglie dává přednost vítězství povstalců před vítězstvím republikánů." Jinými slovy, Británie chtěla, aby Franco a jeho fašisté raději převzali kontrolu nad Španělskem, než aby se Španělsko dostalo do rukou anarchistů a komunistů, kteří by byli ovládáni Moskvou.

Franco s Hitlerem, 1940

Franco to věděl a v letech 1944 a 1945 žádal, aby Španělsko a Velká Británie vytvořily spojenectví proti Sovětskému svazu. Byly to výlevy muže, který věděl, že jeho staří fašističtí přátelé jsou na odchodu, a chtěl se dohodnout s vítězi, aby si zajistil vlastní pozici. V té době však už existovala jen malá šance, že by si Britové Rusko znepřátelili, zejména s Američany, kteří byli pro Stalina.převzít vedení na západní frontě, a ne Británie.

Když se podíváme na to, jak přátelské byly britská a německá vláda ve 30. letech 20. století, proč tedy nedošlo k uzavření anglo-nacistického paktu?

Vzhledem k tomu, že v britské politice byla jen pravice, která takovou politiku vůbec navrhovala, byla jen velmi malá šance, že by zbytek země připustil jakékoliv vstřícné vztahy s fašistickým diktátorem, který již ovládal sousední země a pronásledoval lidi kvůli jejich rase a vyznání. Ačkoliv Britská unie fašistů Oswalda Moseleyho měla silnou podporu v mnoha anglických městech a městečkách, byla pro ni velmi důležitá.městech, zejména na severu, si naprostá většina Britů, zejména v keltských zemích, vážila své liberální demokracie a svobody. většina z nich si dokázala vybavit nenávist, kterou cítila k nepříteli, jenž před dvaceti lety zmasakroval jejich krajany na polích Flander a jinde.

Joachim von Ribbentrop

Byl tu také jeden muž, který neúmyslně podkopal vše, co Hitler od anglo-německého spojenectví chtěl. Byl to jeho blízký přítel a důvěrník z počátků nacistické strany Joachim von Ribbentrop. Vůdce ho v srpnu 1936 vyslal jako německého velvyslance do Británie. Ten sám zničil jakoukoli naději na sblížení obou zemí, a to hned několika způsoby. Trval na tom, aby sena setkání s králem Jiřím VI. pronesl nehorázný fašistický pozdrav a zdálo se, že ho udivuje, že král neodpověděl stejným způsobem. Na většině setkání s britskými ministry tvrdil, že Německu musí být vráceny kolonie, o které přišlo po první světové válce. Naštěstí pro britské ministry se nekonalo mnoho setkání, protože Ribbentrop často považoval za nutné odletět zpět do Berlína, abyzasahoval do toho, co tam dělali jeho kolegové nacisté, protože, jak všem včetně Hitlera neustále opakoval, "já to vím nejlépe!".

Jeho chování však Brity nejvíce uráželo. Dokonce i jeho osobní tajemník Reinhard Spitzy poznamenal, že "se choval velmi hloupě a nabubřele a Britové nemají rádi nabubřelé lidi". Dodal, že Ribbentrop byl "nesnesitelný člověk, pro kterého se nedalo pracovat". Spitzy sice podporoval užší anglicko-německé vztahy a dokonce připomněl přání Jindřicha VIII., aby anglické námořnictvoby měla kontrolovat moře, zatímco armáda německého císaře ze 16. století Karla V. by měla kontrolovat evropskou pevninu, Ribbentrop by se hádal s vychovateli ve Westminsterské škole o tom, jak špatně se učí a zachází s jeho synem. A stejně jako se rozpadl vztah tudorovského krále s císařem Svaté říše římské kvůli královu rozvodu s císařovou tetou, tak i meziválečná přátelskostmezi Británií a Německem se rozpadla natolik, že 2. ledna 1938 Ribbentrop Hitlerovi oznámil, že "Anglie je naším nejnebezpečnějším nepřítelem".

Existují reálné předpoklady, že by někdy mohlo dojít k uzavření anglo-nacistického paktu?

Adolf Hitler věřil, že v polovině třicátých let 20. století existuje velmi dobrá šance na takové spojenectví. Natolik si věřil, že otevřeně pomáhal Francovi a fašistům během španělské občanské války, a věřil, že Británie nebude zasahovat, nebo mu vlastně pomůže, když rozváže pouta Versailleské smlouvy, která omezovala německou armádu a území.appeasement, pokud to tak bylo, jen přispěl k jeho přesvědčení. To vše tedy vedlo k druhé světové válce.

Dalším, kdo věřil, že Britové jsou na straně Hitlera, byl Josif Stalin. On i moskevské politbyro ve 30. letech určitě věřili, že spojenectví mezi oběma mocnostmi je na pořadu dne. Tvrdil to i během války, zvláště když ještě v roce 1940 premiér Winston Churchill navrhoval, aby Británie bránila Finsko před postupující Rudou armádou. Po celou dobu jehoživot Stalin Britům nikdy nevěřil a tvrdil, že NATO obsahující Velkou Británii a poválečné západní Německo je aliance vytvořená speciálně jako agresivní pakt proti Sovětskému svazu. To je něco, čemu ruský premiér Vladimir Putin i v jednadvacátém století stále věří, a je to jeden z důvodů, proč se snaží obnovit nárazníkovou zónu, počínajeKrymu a části východní Ukrajiny, aby udržel agresivní Německo a Británii mimo Rusko.

Autor: Graham Hughes, absolvent historie (bakalář) na St David's University v Lampeteru a v současnosti vedoucí historie na Danes Hill Preparatory School, přední britské přípravné škole.