Král Jakub I. nastoupil na trůn po poslední tudorovské panovnici Alžbětě I. a stal se prvním stuartovským králem Anglie. Předtím vládl již šestatřicet let jako skotský král Jakub VI.

Narodil se v červnu 1566 na Edinburském hradě jako jediný syn Marie, královny skotské, a Jindřicha Stuarta, lorda Darnleyho. Jakubovy královské kořeny byly silné, oba jeho rodiče byli potomky anglického krále Jindřicha VII.

Marie královna Skotská a lord Darnley

Manželství jeho rodičů bylo bouřlivé a jeho otec zosnoval spiknutí s cílem zabít královnina osobního tajemníka.

V únoru 1567, když Jakubovi nebyl ještě ani rok, byl jeho otec zavražděn a Jakub jako nemluvně zdědil jeho tituly. Jeho matka se mezitím jen o několik měsíců později znovu provdala za Jamese Hepburna, osobu podezřelou z účasti na vražedném spiknutí.

Zášť a zrada se rozmohly a protestantští povstalci královnu brzy zatkli a uvěznili na hradě Loch Leven, čímž ji v červenci téhož roku donutili abdikovat. Pro mladého Jakuba to znamenalo, že se regentem stal jeho nevlastní bratr, nemanželský James Stewart.

Jakubovi bylo pouhých třináct měsíců, když byl pomazán na skotského krále. Korunovační obřad provedl John Knox.

Mezitím byl James vychováván hrabětem z Maru na hradě Stirling.Jeho výchova byla protestantská a výuka probíhala pod vedením historika a básníka George Buchanana, který v Jamesovi vzbudil celoživotní vášeň pro vzdělání.

Jeho vzdělání se mu hodilo i v pozdějším životě, zejména v literatuře, kde vydal vlastní díla a sponzoroval překlad bible, která byla pojmenována po něm.

Jakub byl král s opravdovou literární vášní a není překvapením, že za jeho vlády nastal zlatý věk alžbětinské literatury s autory jako Shakespeare a Francis Bacon.

Během jeho mládí se u vlády vystřídala řada regentů, dokud Jakub nedospěl. Mezitím se dostal pod vliv Esméa Stewarta, prvního bratrance Jakubova otce lorda Darnleyho. V srpnu 1581 ho učinil jediným skotským vévodou, avšak tento vztah se brzy setkal s nelibostí, zejména ze strany skotských kalvinistů, kteří v srpnu 1582 popravili RuthvenaNájezd, při němž byl James uvězněn a Stewart, hrabě z Lennoxu, vyhoštěn.

Zatímco byl vězněn, protihnutí ho brzy propustilo, avšak problémy skotské šlechty se pod církevním tlakem nadále hroutily.

Když se Jakub vymanil ze spárů vzbouřených hrabat, rozhodl se v červnu 1583 znovu převzít vládu a upevnit svou autoritu a zároveň se pokusil najít rovnováhu mezi různými náboženskými a politickými frakcemi.

Na počátku své vlády se snažil dosáhnout mírových poměrů s pomocí Johna Maitlanda, který byl lordem kancléřem Skotska.

Určitý pokus byl učiněn také o reformu financí Jakuba VI. a v roce 1596 byla ustavena osmičlenná komise nazvaná Oktaviáni. Nicméně taková skupina měla krátké trvání a po podezření ze sympatií ke katolické církvi byl proti ní vyvolán presbyteriánský puč.

Takto proměnlivé náboženské prostředí dominovalo a Jakub VI. zažil ohrožení svého postavení, zejména v srpnu 1600, kdy Alexander Ruthven údajně napadl krále.

Navzdory těmto výzvám byl Jakub odhodlán dosáhnout pokroku, zejména pokud jde o vztahy mezi Anglií a Skotskem, které byly ovlivněny podpisem smlouvy z Berwicku v roce 1586.

Královna Alžběta I.

Jednalo se o dohodu mezi Jakubem VI. a Alžbětou I., která v podstatě dohodla spojenectví založené na obraně, protože obě země, nyní převážně protestantské, byly v zámoří ohroženy evropskými katolickými mocnostmi.

Jakuba motivovala možnost zdědit trůn po Alžbětě I., přičemž by mezitím dostával štědrou penzi od anglického státu. Jakubovi bylo jasné, že se stane následníkem trůnu.

Mezitím Jakubova matka Marie, bývalá skotská královna, uprchla na jih do Anglie a Alžběta I. ji osmnáct let věznila.Pouhý rok po dohodě mezi Alžbětou a Jakubem byla Marie shledána vinnou z pokusu o atentát a následně s překvapivě malými protesty svého syna sťata na hradě Fotheringhay.

Jakub sice tento čin odsoudil jako "absurdní", ale zároveň se snažil získat anglický trůn a teprve když se stal anglickým králem, bylo její tělo na jeho pokyn pohřbeno ve Westminsterském opatství.

Dva roky po matčině smrti uzavřel Jakub vhodný sňatek s Annou Dánskou, dcerou protestanta Fridricha II. Pár se vzal v Oslu a měl sedm dětí, z nichž se dospělosti dožily pouze tři: Jindřich, princ z Walesu, Alžběta, která se stala českou královnou, a Karel, jeho dědic, který se po Jakubově smrti stal králem Karlem I. Karel I. se narodil v roce 1848.

V roce 1603 byla Alžběta I. na smrtelné posteli a v březnu zemřela. Následující den byl Jakub prohlášen králem Anglie a Irska.

Do měsíce Jakub dorazil do Londýna a po jeho příjezdu se obyvatelé Londýna těšili, až uvidí svého nového panovníka.

Dne 25. července 1603 se konala jeho korunovace, okázalá událost, která navzdory probíhající morové epidemii zahalila Londýn.

Jako král Anglie a Irska a vládnoucí panovník Skotska, který věřil v božské právo králů, měl nyní Jakub větší moc, větší bohatství a silnější pozici pro přijímání vlastních rozhodnutí.

V této souvislosti však stále panovalo podezření na obou stranách: na straně Skotů, kteří nyní měli anglického krále, i na straně Angličanů, kteří nyní měli skotského krále.

V době, kdy byl panovníkem, se potýkal s problémy, z nichž žádný nebyl větší než dvě spiknutí v prvním roce jeho vlády, spiknutí Bye a hlavní spiknutí, která byla zmařena a vedla k zatčení.

Nejznámější pokus o útok na krále provedl katolík Guy Fawkes, který jedné zimní listopadové noci plánoval vyhodit do povětří parlament pomocí 36 sudů střelného prachu. Naštěstí pro krále byl tento plán zmařen a Fawkes byl spolu se svými spolupachateli za svůj pokus o zločin popraven. 5. listopad byl následně vyhlášen státním svátkem, zatímco protikatolickýnálady byly povzbuzeny a James zvýšil svou popularitu.

Guy Fawkes, Charles Gogin, 1870

Jakub I. mezitím přenechal řízení a správu věcí Robertu Cecilovi, hraběti ze Salisbury, zatímco se soustředil na některé své větší plány, především na myšlenku užší unie mezi Anglií a Skotskem.

Jeho plán byl jednoduchý, vytvořit jednu sjednocenou zemi pod vládou jednoho panovníka, která se bude řídit stejnými zákony a bude mít jeden parlament. Bohužel pro krále se jeho ambice setkaly s nedostatkem podpory na obou stranách, protože špatně pochopil politickou situaci.

V parlamentním projevu z roku 1604 uvedl svůj názor:

"Když je Bůh spojil, ať je nikdo nerozděluje. Já jsem Manžel a celý ostrov je má zákonitá Žena."

Následně se prohlásil za "krále Velké Británie", ačkoli Dolní sněmovna dala jasně najevo, že jeho použití v právním rámci není dovoleno.

Do roku 1607 se Jakubovi podařilo zrušit další nepřátelské zákony, které již existovaly mezi Anglií a Skotskem. Kromě toho byla nyní pro všechny lodě objednána nová vlajka, obecně známá jako Union Jack v odkazu na to, že král Jakub dával přednost svému francouzskému jmenovci Jakubovi.

Zatímco probíhaly snahy o sblížení anglo-skotské unie, plantáž Irska, kterou zahájila protestantská skotská komunita v roce 1611, věci nepomohla, protože jen podnítila již existující náboženské antagonismy.

Mezitím se Jakubovi na kontinentu dařilo lépe v jeho zahraniční politice, která se vyhýbala válce, zejména díky jeho účasti na mírové smlouvě podepsané mezi Anglií a Španělskem v srpnu 1604.

Jakub měl zjevně v úmyslu nezatáhnout Velkou Británii do konfliktu, i když nakonec mohl udělat jen velmi málo, aby se vyhnul zapojení do třicetileté války.

Jako král Velké Británie měl vizi a dostatek intelektu, aby se těmito myšlenkami zabýval, bohužel jeho osobní život tomu nepomohl a nakonec vedl k rostoucí nelibosti.

Jakub I. byl homosexuál a u dvora měl své oblíbence. Časem se zamiloval do několika mladších mužů, kteří se stali předmětem jeho náklonnosti a získali tituly a privilegia.

Jednou z těchto osobností byl Robert Carr, Skot, který se díky Jakubově náklonnosti stal v roce 1611 vikomtem z Rochesteru a o dva roky později byl povýšen na hraběte ze Somersetu.

George Villiers, vévoda z Buckinghamu

Snad nejznámějším byl George Villiers, jehož rychlý vzestup po žebříčku byl ohromující a do značné míry vděčil za přízeň, která mu byla věnována. Jakub I. ho láskyplně nazýval "Steenie", stal se vikomtem, pak hrabětem z Buckinghamu, následoval markýz a pak vévoda. Bohužel pro Villierse ho čekal nešťastný konec, když ho v roce 1628 ubodal šílenec.

Mezitím v posledních letech své vlády začal Jakub trpět špatným zdravotním stavem, sužovaným četnými nemocemi; v posledním roce své vlády se vídal jen velmi málo. 27. března 1625 zemřel a zanechal za sebou bohatou vládu jako panovník jak pro Skotsko, tak pro Anglii a Irsko. Jeho přání, často dobře míněná, se ne vždy stala politickou realitou, ale vyhýbání se konfliktům, spojené ss těsnějšími spojenectvími projevil touhu po míru, jakou u jiných panovníků nebylo možné pozorovat.

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.