V říjnu 1727 byl ve Westminsterském opatství korunován druhý hannoverský král Jiří II., který nastoupil na trůn po svém otci a pokračoval v boji o etablování této nové dynastické královské rodiny v britské společnosti.

Život Jiřího II. začal stejně jako život jeho otce v německém Hannoveru, kde se narodil v říjnu 1683 jako syn Jiřího, prince brunšvicko-lüneburského (pozdějšího krále Jiřího I.), a jeho manželky Žofie Dorothey Celské. bohužel pro mladého Jiřího měli jeho rodiče nešťastné manželství, což vedlo k tvrzení o nevěře na obou stranách a v roce 1694 se ukázalo, že škoda je nenávratná a manželství byloukončena.

Jeho otec Jiří I. se však se Sophií jednoduše nerozvedl, ale zavřel ji do Ahlden House, kde žila po zbytek života v izolaci a nemohla se už nikdy setkat se svými dětmi.

Zatímco rozchod rodičů vedl k uvěznění jeho matky, mladý Jiří získal všestranné vzdělání a naučil se nejprve francouzsky, poté německy, anglicky a italsky. Časem se dobře orientoval ve všech vojenských záležitostech a naučil se i základy diplomacie, což ho připravilo na jeho roli v monarchii.

Na rozdíl od svého otce našel šťastnou lásku, když se zasnoubil s Karolínou z Ansbachu, kterou si vzal v Hannoveru.

Jiří, který získal vojenské vzdělání, byl více než ochotný zúčastnit se války proti Francii, avšak jeho otec se zdráhal povolit jeho účast, dokud nezplodí vlastního dědice.

V roce 1707 se splnilo přání jeho otce, když se Karolíně narodil chlapec jménem Frederick. Po narození syna se Jiří v roce 1708 zúčastnil bitvy u Oudenarde. Ještě jako dvacetiletý sloužil pod vévodou z Marlborough, na kterého zanechal trvalý dojem. Jeho statečnost bude náležitě zaznamenána a jeho zájem o válku se znovu zopakuje, když se ujme role vévody z Marlborough.krále Jiřího II. v Británii a ve věku šedesáti let se zúčastnil bitvy u Dettingenu.

Mezitím se v Hannoveru narodily Georgovi a Caroline další tři děti, všechny dívky.

V roce 1714 se v Británii zdravotní stav královny Anny zhoršil a na základě zákona o vyrovnání z roku 1701, který požadoval protestantskou linii v královské rodině, měl být Jiřího otec dalším v pořadí. Po smrti své matky a sestřenice z druhého kolena, královny Anny, se stal králem Jiří I..

V září 1714 odplul mladý Jiří se svým otcem do Anglie, kam dorazil ve slavnostním průvodu. Byl mu udělen titul princ z Walesu.

Londýn byl naprostým kulturním šokem, Hannover byl mnohem menší a mnohem méně zalidněný než Anglie. Jiří se stal okamžitě populárním a svou schopností mluvit anglicky konkuroval svému otci Jiřímu I.

V červenci 1716 se král Jiří I. nakrátko vrátil do svého milovaného Hannoveru a ponechal Jiřímu omezené pravomoci vládnout v jeho nepřítomnosti. V té době jeho popularita prudce vzrostla, protože cestoval po zemi a umožnil široké veřejnosti, aby se s ním setkala. Dokonce i ohrožení jeho života osamělým útočníkem v divadle na Drury Lane vedlo k tomu, že se jeho pověst ještě více zvýšila.syna, což vede k antagonismu a nelibosti.

Tato nevraživost nadále rostla, protože otec a syn začali na královském dvoře reprezentovat protichůdné frakce. Jiřího královské sídlo v Leicester House se stalo základem opozice vůči králi.

Mezitím, co se politická situace začala měnit, nástup sira Roberta Walpola změnil situaci v parlamentu i v monarchii. V roce 1720 Walpole, který byl předtím spojencem Jiřího, prince z Walesu, vyzval ke smíření otce a syna. Takový akt byl učiněn pouze pro veřejné schválení, protože za zavřenými dveřmi se Jiří stále nemohl stát regentem, kdyžjeho otec byl pryč a ani jeho tři dcery nebyly propuštěny z otcovy péče. V této době se Jiří s manželkou rozhodl zůstat v pozadí a čekat na svou příležitost usednout na trůn.

V červnu 1727 zemřel v Hannoveru jeho otec, král Jiří I., a Jiří se stal jeho nástupcem. Jeho prvním krokem v roli krále bylo odmítnutí účasti na otcově pohřbu v Německu, čímž si v Anglii vysloužil velkou pochvalu, neboť tím prokázal svou loajalitu k Británii.

Vláda Jiřího II. začala překvapivě podobně jako vláda jeho otce, zejména v politické oblasti. V této době byl Walpole dominantní postavou britské politiky a vedl její politické dění. Prvních dvanáct let Jiřího vlády pomáhal ministerský předseda Walpole udržovat Anglii stabilní a bezpečnou před hrozbami mezinárodních válek, to však nemělo trvat dlouho.

Na konci Jiřího vlády se mezinárodní situace vyvíjela zcela jinak, což vedlo ke globální expanzi a zapojení do téměř nepřetržitých válečných konfliktů.

Po roce 1739 se Británie zapletla do různých konfliktů se svými evropskými sousedy. Jiří II. se svým vojenským vzděláním se rád zapojil do války, což bylo v přímém rozporu s Walpoleovým postojem.

Díky větší zdrženlivosti politiků bylo dohodnuto anglo-španělské příměří, které však netrvalo dlouho a konflikt se Španělskem se brzy vyostřil. V Nové Granadě se odehrála neobvykle pojmenovaná válka o Jenkinsovo ucho, v níž se střetly obchodní ambice a možnosti Angličanů a Španělů v Karibiku.

Do roku 1742 se však tento konflikt stal součástí mnohem větší války známé jako válka o rakouské dědictví, do níž se zapojily téměř všechny evropské mocnosti.

Po smrti císaře Svaté říše římské Karla VI. v roce 1740 vypukl konflikt, jehož podstatou bylo právo Karlovy dcery Marie Terezie na jeho nástupnictví.

Jiří se chtěl zapojit do jednání a během letního pobytu v Hannoveru se zapojil do probíhajících diplomatických sporů. Zapojil Británii a Hannoversko tím, že zahájil podporu Marie Terezie proti výzvám Pruska a Bavorska.

Konflikt vyvrcholil smlouvou z Aix-la-Chapelle v roce 1748, která do značné míry vedla k nespokojenosti všech zúčastněných stran a nakonec měla urychlit další násilnosti. Podmínky dohody pro Británii mezitím zahrnovaly výměnu Louisbourgu v Novém Skotsku za Madras v Indii.

Po výměně území by navíc protichůdné zájmy Francie a Velké Británie na získání zámořských držav vyžadovaly komisi, která by vyřešila nároky v Severní Americe.

Zatímco na evropském kontinentu vládla válka, doma se špatné vztahy Jiřího II. s jeho synem Fridrichem začaly projevovat podobně jako před nedávnem mezi ním a jeho otcem.

Fridrich byl ve svých dvaceti letech jmenován princem waleským, nicméně rozkol mezi ním a jeho rodiči se nadále prohluboval. Dalším krokem v této rozdělující propasti mezi otcem a synem bylo vytvoření konkurenčního dvora, což Fridrichovi umožnilo soustředit se na politickou opozici vůči svému otci. V roce 1741 se aktivně účastnil kampaně v britských všeobecných volbách: Walpoleovi se nepodařilo prince koupit,což vedlo k tomu, že kdysi politicky stabilní Walpole ztratil potřebnou podporu.

Frederick, princ z Walesu

Princi Frederickovi se sice podařilo postavit se Walpolovi, ale opozice, která získala princovu podporu a byla známá jako "Patriot Boys", po Walpolově sesazení rychle přešla ke králi.

Walpole odešel po dvacetileté slavné politické kariéře v roce 1742 do důchodu. Na jeho místo nastoupil Spencer Compton, lord Wilmington, ale vydržel jen rok, než se do čela vlády postavil Henry Pelham.

S koncem Walpolovy éry se přístup Jiřího II. ukázal jako agresivnější, zejména v jednání s největším britským rivalem, Francií.

Mezitím blíže k domovu se jakobíni, tedy stoupenci stuartovských nástupnických nároků, chystali na svou labutí píseň, když se v roce 1745 "mladý pretendent" Charles Edward Stuart, známý také jako "Bonnie Prince Charlie", naposledy pokusil sesadit Jiřího a Hanovery. Bohužel pro něj a jeho katolické stoupence skončily jejich pokusy o svržení neúspěchem.

Charles Edward Stuart, "Bonnie Prince Charlie".

Jakobité se vytrvale snažili obnovit uzurpovanou katolickou linii Stuartovců, avšak tento poslední pokus znamenal konec jejich nadějí a definitivní rozmetání jejich snů. Jiří II. i parlament byli ve svých pozicích náležitě posíleni, nyní nastal čas usilovat o větší a lepší věci.

Aby se Británie mohla zapojit jako globální hráč, okamžitě se dostala do konfliktu s Francií. Invaze na Malorku, kterou drželi Britové, vedla k vypuknutí sedmileté války. I když na britské straně došlo ke zklamání, do roku 1763 byla francouzská nadvláda tvrdě zasažena a musela se vzdát kontroly v Severní Americe a ztratit důležité obchodní pozice vAsie.

Jak Británie stoupala v mezinárodní mocenské sféře, Jiřího zdraví se zhoršovalo a v říjnu 1760 ve věku 76 let zemřel. Princ Bedřich ho předešel o devět let dříve, a tak trůn přešel na jeho vnuka.

Jiří II. vládl v bouřlivém přechodném období. Za jeho vlády se Británie vydala cestou mezinárodní expanze a ambicí směrem ven, přičemž konečně skoncovala s výzvami vůči trůnu a parlamentní stabilitě. Británie se stávala světovou velmocí a zdálo se, že hannoverská monarchie zůstane.

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.