Po smrti svého staršího nevlastního bratra, krále Athelstana, byl Edmund předurčen k roli krále, když jeho bratr zemřel a osmnáctiletý mladík se ujal kormidla a dohlížel na rozsáhlé a rozlehlé anglosaské království.

Ačkoli byl teprve mladíkem, měl za sebou vojenské zkušenosti, z nichž nejvýznamnější byla jeho účast v bitvě u Brunanburhu, kde bojoval po boku Athelstana a podařilo se mu potlačit vzbouřené skotské a vikingské síly.

Král Edmund I.

Před Edmundem však nyní stála ještě větší výzva, a to udržet si moc, kterou jeho bratr upevnil, a udržet si pozici vládnoucího krále nad Anglií.

Takový úkol nebyl bez problémů, protože různá ohniska vzpoury mohla narušit křehkou rovnováhu sil v království.

Prvním, kdo se postavil nadvládě krále Edmunda, byl Olaf Guthfrithson, vikinský král z Dublinu, který využil Athelstanovy smrti jako příležitosti k dobytí města Yorku s pomocí Wulfstana, arcibiskupa z Yorku. Guthfrithson se nespokojil pouze s dobytím Yorku, ale rozšířil vikinskou nadvládu vpádem do severovýchodní Mercie a pokračoval v útoku na Tamworth.

V reakci na to Edmund shromáždil své vojsko, které se při cestě zpět na sever setkalo s vojsky vikinského krále u Leicesteru. Naštěstí zásah arcibiskupa Wulfstana a arcibiskupa z Canterbury zabránil vojenskému střetu a spory mezi oběma vůdci raději urovnal smlouvou.

Taková smlouva se ukázala být velkým neúspěchem pro krále Edmunda, který byl nucen postoupit pět měst Lincoln, Leicester, Nottingham, Stamford a Derby vikinskému vůdci Guthfrithsonovi. takový zvrat osudu by byl nejen vojenskou překážkou, ale také demoralizující ranou pro Edmunda, který si chtěl udržet nadvládu, již mu zajistil jeho starší bratr.

Nebyla však ztracena veškerá naděje, protože součástí smlouvy byla také podmínka, že pokud první z obou vůdců zemře, přeživší zdědí celou zemi a stane se tak anglickým králem.

Prozatím však Olaf zůstal v držení severních držav a nechal v Yorku vyrobit vikingské mince.

Stříbrný tepaný groš Anlafa (olafa) Guthfrithssona z let 939-941 n. l.

The Portable Antiquities Scheme/ The Trustees of the British Museum. Licence Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic.

Naštěstí pro Edmunda se tato velká komplikace pro jeho rodovou dynastii ukázala jako dočasná, protože Olaf zanedlouho poté v roce 941 zemřel a Edmund mohl získat pět měst zpět.

Jeho znovudobytí území se ukázalo být významným okamžikem, který byl oslaven básní zaznamenanou v anglosaské kronice.

V roce 944 se král Edmund vzpamatoval a získal zpět území, o které přišel na počátku své vlády, a získal tak zpět kontrolu nad Anglií. Zatímco vikingská hrozba byla potlačena jeho vyhnáním vůdců z Yorku, on, stejně jako jeho bratr před ním, předal království, které stále čelilo výzvám, jež Vikingové nadále představovali pro saské království.

Edmund musel bedlivě sledovat všechny své majetky, protože nešlo jen o udržení nadvlády v Anglii, ale hrozby vikinských spojenectví ve Walesu i ve Skotsku se mohly ukázat jako riziko pro jeho královskou vládu.

Ve Walesu Edmunda zpočátku ohrožoval Idwal Foel, král Gwyneddu, který se proti němu chtěl postavit se zbraní v ruce: v roce 942 však padl v bitvě proti Edmundovým mužům. Naštěstí pro Edmunda znamenalo převzetí moci Hywel Dda období větší stability, protože se spojil s anglickou korunou, aby pro sebe ve Walesu získal větší moc. Díky tomu si Edmund mohl udržet pozici jakovládce waleských králů.

Dál na severu se však zdálo, že Strathclyde uzavřel spojenectví s Vikingy a jeho vůdce Dunmail podpořil krále Olafa. V reakci na to Edmund vytáhl se svými vojsky, složenými z anglických i velšských bojovníků, do Strathclydu a dobyl jej. Nedlouho poté bylo toto území postoupeno skotskému králi Malcolmovi I. v rámci mírové smlouvy, která zajišťovala i vojenskou podporu.

Skotský král Malcolm I.

Mezitím byl Dunmail zabit na bitevním poli, a tak Cumbria připadla skotskému trůnu.

Když se vztahy na Britských ostrovech dostaly do určité rovnováhy a stabilita byla zajištěna znovuzískáním pěti ztracených měst, našel si Edmund čas i na udržování dobrých vztahů se svými sousedy v Evropě.

Edmundovy kontakty s evropskými protějšky byly dále posíleny sňatky jeho sester s příslušníky královské a šlechtické rodiny na kontinentu.Mezi tyto kontakty patřil i jeho synovec, francouzský král Ludvík IV., který byl synem Edmundovy nevlastní sestry Eadgifu a jejího manžela Karla Prostého Francouzského, zatímco Edmundovým dalším švagrem byl Ota I., východofranský král.

Edmund později sehrál důležitou roli při obnově svého synovce na francouzském trůnu poté, co Ludvík požádal svého strýce o pomoc, když ho ohrožoval dánský princ Harald.

Harald později předal Ludvíka franskému vévodovi Hugovi Velikému, který ho držel v zajetí, což přimělo Edmunda i Otu zasáhnout.

Ludvíkova matka Eadgifu kontaktovala svého bratra i švagra a požádala je o pomoc při zajištění Ludvíkova propuštění. Edmund v reakci na to vyslal posly s výhrůžkami Hughovi, což mělo vést k dohodě vynucující Ludvíkovo propuštění a jeho obnovení jako francouzského krále.

Mezitím se Edmund v Anglii snažil pokračovat v mnohém ze správního, právního a vzdělávacího odkazu, který po sobě zanechal jeho bratr Athelstan. To zahrnovalo obnovení latiny a výrazný nárůst velšské knižní produkce, což vedlo k rozkvětu akademické činnosti za Edmundovy vlády.

Během jeho kralování navíc pokročila anglická benediktinská reforma, hlavní náboženská síla. Edmund při své cestě do Skotska navštívil svatyni svatého Cuthberta a na důkaz úcty mu předal dary. V této době se navíc více žen ze šlechtického prostředí věnovalo náboženskému životu: patřila k nim i Wynflaed, matka Edmundovy první manželky.

V soukromém životě se Edmund dvakrát oženil, nejprve s Aelgifou ze Shaftesbury, s níž měl tři děti, dva chlapce a jednu dívku. Dva synové, Eadwig a Edgar, byli předurčeni k dědictví trůnu, i když po jeho smrti byli na dědictví příliš mladí, a tak po něm měl nastoupit jeho mladší bratr Eadred.

Velkou část Edmundovy krátké vlády zabrala vikinská hrozba, která nadále dominovala vládě následujících králů.

Během svého šestiletého panovnického období se Edmund snažil udržet územní, diplomatické a správní dědictví, které mu zanechal jeho bratr.

Bohužel jeho úsilí bylo omezeno, když byl na svátek svatého Augustina v květnu 946 ubodán k smrti ve rvačce v Pucklechurch v Gloucesteru.

Jeho vláda byla tragicky přerušena a jeho synové byli příliš mladí na to, aby ji zdědili, a tak trůn přešel na jeho mladšího bratra Eadreda, dalšího anglosaského krále, který se stejně jako jeho bratr před ním věnoval obraně a rozšiřování saských zemí proti vikinské pohanské přesile.

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.