Kominictví, nebo jak se často říkalo horolezcům, bylo drsné povolání, které by vám nejspíš výrazně zkrátilo život.

Zaměstnanci byli často sirotci nebo lidé z chudých poměrů, které rodiče prodali do práce.

Vzhledem k tomu, že na práci v extrémně nebezpečných podmínkách byli najímáni mladí chlapci, z nichž některým byly pouhé tři roky, byla tato praxe po určitou dobu velmi rozšířená a společensky přijatelná.

Na konci 80. let 17. století vydal slavný básník William Blake první část své básně "Songs of Innocence" (Písně nevinnosti) s názvem "The Chimney Sweep" (Kominík), která dokonale vystihuje smutný příběh dětské práce, jenž se opakoval po celé zemi v době, kdy Británie získávala na síle jako průmyslová velmoc.

"Když mi zemřela matka, byl jsem velmi mladý,

A můj otec mě prodal, dokud jsem měl jazyk,

Sotva se dalo plakat, plakat, plakat, plakat.

Tak vaše komíny vymetám a v sazích spím."

Z "The Chimney Sweeper" od Williama Blakea z jeho díla "Songs of Innocence and of Experience", 1795.

Děti byly využívány k vymetání komínů díky své malé velikosti, která jim umožňovala vejít se do velmi úzkých a uzavřených prostor, které vyžadovaly čištění nedostupné pro dospělého člověka. Některé děti ve věku čtyř nebo pěti let možná nebyly dostatečně silné, a tak se šest let často považovalo za nejvhodnější věk pro vstup do této profese.

Horolezci a někdy i dívky byli závislí na takzvaném mistru metaři, který jim poskytoval práci, oblečení a stravu, a tak se o malých dětech mluvilo jako o učednících, kteří se učí řemeslu, zatímco dospělý metař má nad jejich životy plnou kontrolu.

Velmi často se stávalo, že děti, které byly prodány svými rodiči, dokonce podepsaly papíry, které zajišťovaly postavení zametačského mistra jako jejich zákonného zástupce, což znamenalo, že tyto malé děti byly vázány ke svému mistrovi a jeho profesi až do dospělosti bez možnosti úniku.

Mistr metař byl často placen místní farností, aby se těchto opuštěných a zbloudilých dětí ujal a vyučil je řemeslu. Chudinští opatrovníci se proto museli postarat o to, aby co nejvíce dětí z chudobinců bylo nuceno jít do učení, zatímco mistr metař je vyučil v práci, dal jim sadu oblečení a jednou týdně nechal každé dítě vyčistit.

Jedinou možností, kterou měl dětský učeň k dispozici, bylo postupně stoupat v hodnostech. Po sedmi letech práce se mohl stát mistrem zametačem a nakonec se třeba sám stát mistrem zametačem.

V osmnáctém století bylo používání dětských kominíků běžnou záležitostí, nicméně používání komínů v Británii sahá mnohem dále. Již od roku 1200 se začaly stavět komíny, které nahradily dřívější používání otevřeného ohně.

V průběhu následujících staletí si využívání různých přírodních zdrojů vyžádalo další úpravy, protože přechod od dřeva k uhlí znamenal, že komín byl nyní hustě zanesen sazemi a stával se stále výraznějším prvkem každé budovy.

Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století zavedla nová legislativa krbovou daň, která se měřila podle počtu komínů v budově. V té době se začaly stavět budovy s labyrintem propojených komínů, aby se ušetřily další náklady.

Díky mnohem užší a kompaktnější konstrukci byly zametače pro dospělé příliš velké na to, aby se vešly do tak omezeného prostoru.

Navíc se stále rostoucím počtem městského obyvatelstva, které se stěhovalo za prací do velkých měst, se rozšířilo používání komínů, a tím i potřeba kominíků, což znamenalo, že po této práci byla větší poptávka než kdy jindy.

To pochopitelně způsobovalo logistické problémy, protože nánosy sazí vyžadovaly neustálé čištění, ale prostor, ve kterém se tak dalo činit, byl jen těžko průchozí. Komíny byly stále užší a propojené řadou kouřovodů, takže nepříjemné úhly byly prakticky neprůchodné.

Průřez sedmi komínovým komínem ve čtyřpatrovém domě se sklepy. Ilustrace z roku 1834 z časopisu Mechanics' Magazine.

Horolezci se tak stali důležitou součástí běžného života a poskytovali tolik potřebnou službu budovám po celé zemi.

I když se samozřejmě v různých budovách vyskytovaly rozdíly, standardní komín se zužoval na přibližně 9 x 9 palců. Při tak malém prostoru, který umožňoval tak malý pohyb, se mnozí horolezci museli "vyleštit", což znamenalo vylézt nahoru nazí a používat k tomu pouze kolena a lokty.

Nebezpečí této práce bylo obrovské, nehledě na to, že mnohé komíny by byly ještě velmi horké od ohně a některé možná ještě hořely. Kůže chlapců by zůstala odřená a syrová od tření, zatímco méně obratné dítě by se možná ocitlo úplně zaseknuté.

Děti, které uvízly v komíně, měly často kolena zaklesnutá pod bradou a neměly možnost se z této zkroucené polohy vyprostit. Některé z nich uvízly v komíně na dlouhé hodiny, zatímco těm šťastnějším bylo možné pomoci ven pomocí lana. Ty méně šťastné se v komíně jednoduše udusily a zemřely, což ostatní přinutilo odstranit cihly, aby je mohli vyprostit.Verdikt koronera po ztrátě mladého života zněl "nešťastná náhoda".

Smrt dvou horolezců v komíně. Frontispice knihy "England's Climbing Boys" od DR. George Phillipse.

V sázce byly tak hrozivé následky a chlapci museli být co nejsilnější a nejhbitější, aby přežili.

Chlapci ve věku od čtyř let až do puberty trpěli strašnými zdravotními potížemi v důsledku nároků kladených na jejich malá, ještě nevyvinutá těla. Některé z těchto následků zahrnovaly deformace kostí nebo zvýšené plicní problémy způsobené intenzivním vdechováním sazí, což znamenalo, že dosažení dospělosti a zejména stáří bylo nepravděpodobné.

Dalším častým onemocněním byl vliv sazí na oči, který často vedl k silným a bolestivým zánětům, jež chlapci ještě zhoršovali tím, že si oči třeli, aby si ulevili. Bohužel v některých případech to nakonec vedlo ke ztrátě zraku.

Kromě toho toto povolání vedlo k identifikaci jedné z prvních průmyslových rakovin, o níž poprvé informoval sir Percival Pott. Popsal ji jako karcinom kominíků, běžně označovaný jako bradavice ze sazí, který napadá šourky a postihuje chlapce v době jejich dospívání.

Vzhledem k tak tragickým následkům, které si horolezci nesli, se nakonec rozrostla skupina aktivistů, kteří osvětlovali osud těchto ubohých chlapců. Jedním z nich byl lord Shaftesbury, filantrop, který se věnoval zavádění zákonů s cílem řešit některé z nejpalčivějších sociálních nespravedlností té doby.

V této době se navíc v literatuře a populární kultuře začaly zkoumat podmínky a životy dětí, což přitáhlo tolik potřebnou pozornost k praxi, která byla příliš dlouho akceptována.

Po čase a po mnoha výzvách, které jednotlivci podávali vládě a úřadům, byl přijat zákon o kominících, který prosazoval předchozí legislativu, jež se snažila zlepšit jejich životní a pracovní podmínky. V září 1875 byl s pomocí lorda Shaftesburyho přijat zákon, který nutil kominíky mít licenci a být registrovaní na policii, čímž se prosadiladohled nad praxí.

Po několika desetiletích, kdy žádosti o reformu narážely na hluché uši a kdy se jen málo dodržovaly předchozí právní předpisy zaměřené na zavedení řádného postupu a požadavků na minimální věk, se zákonem z roku 1875 podařilo najít řešení tohoto problému.

Díky práci aktivistů, kteří předložili svá zjištění, a poté, co bylo kvůli využívání dětských kominíků zmařeno nebo zničeno nespočet životů, byla tato praxe nakonec zastavena a skončilo barbarství šplhání chlapců a všeobecná akceptace zanedbávání, zneužívání a nucené práce.

Kulturní dopad tohoto zvyku lze nicméně pozorovat i dnes, kdy se v Rochesteru v Kentu koná Sweeps Festival, který se slaví v maškarních kostýmech. V Británii se navíc stále považuje za štěstí, když nastávající nevěsta zahlédne kominíka.

Ačkoli se šplhající chlapci stali v moderní průmyslové Británii běžným zjevem, jejich přízrak žije dodnes v literatuře a kulturních reprezentacích, které možná odlehčeněji zobrazují smutnou a krutou realitu malých dětí, jež se staly obětí chudoby a byly uvězněny svými okolnostmi.

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.