Syn krále Jiřího II. a jeho manželky Karolíny z Anspachu princ Vilém August se narodil v dubnu 1721.

Šlechtický původ, byl teprve dítětem, když získal tituly vévoda z Cumberlandu, markýz z Berkhampsteadu, vikomt Trematon a hrabě z Kenningtonu. O několik let později mu byl udělen asi nejpamátnější titul řezník z Cumberlandu, a to díky jeho roli při potlačení jakobitského povstání.

William Augustus, vévoda z Cumberlandu, William Hogarth, 1732

V mládí byl William svými rodiči velmi oblíbený, a to natolik, že ho jeho otec, král Jiří II., dokonce považoval za následníka trůnu místo svého staršího bratra.

V devatenácti letech vstoupil mladý princ do královského námořnictva, ale později dal přednost armádě, v níž v jednadvaceti letech získal hodnost generálmajora.

V následujícím roce sloužil na Blízkém východě i v Evropě a zúčastnil se bitvy u Dettingenu, kde byl zraněn a musel se vrátit domů. Přesto si za svou účast vysloužil po návratu potlesk a později byl povýšen na generálporučíka.

Vilém sloužil v armádě v době, která byla pro Evropu obzvláště důležitá a kdy se většina panovníků na celém kontinentu ocitla v konfliktu. Válka o rakouské dědictví byla takovou bitvou, do níž se zapojily velké evropské mocnosti a která trvala osm let, od roku 1740 do roku 1748.

Hlavním jádrem problému, který takový boj provázel, byla otázka, kdo by měl mít nárok na nástupnictví v habsburské monarchii. Po smrti císaře Karla VI. čelila jeho dcera Marie Terezie zpochybnění své legitimity. To pramenilo z dohody, kterou císař uzavřel v době, kdy byl vládnoucím panovníkem, a v níž rozhodl, že jeho dcera bude mít přednost jakoprávoplatný dědic, nicméně ani tehdy to nebylo bez sporů.

Císař Karel VI. potřeboval souhlas evropských mocností a tato dohoda pro krále znamenala obtížná jednání. Přesto byla významnými zúčastněnými mocnostmi uznána, jenže neměla mít dlouhého trvání.

Když zemřel, zdálo se, že dojde k válce, protože Francie, Sasko-Polsko, Bavorsko, Prusko a Španělsko nesplnily své sliby. Mezitím Velká Británie nadále podporovala Marii Terezii spolu s širokou Nizozemskou republikou, Sardinií a Saskem, a tak došlo k válce o rakouské dědictví.

Pro Williama, vévodu z Cumberlandu, kterému bylo nyní čtyřiadvacet let, to znamenalo účast v důležitých bitvách a potyčkách, jako byla bitva u Fontenoy, která bohužel skončila porážkou mladého královského rodu. 11. května 1745 se ocitl ve funkci vrchního velitele britské, nizozemské, hannoverské a rakouské aliance, přestože neměl dostatek zkušeností.

Princ William, vévoda z Cumberlandu

Cumberland se rozhodl postupovat na město, které obléhali Francouzi pod vedením svého velitele maršála Saxe. bohužel pro Cumberlanda a jeho spojenecké síly Francouzi zvolili místo moudře a v lese poblíž umístili francouzské jednotky se střelci připravenými k útoku.

Ze strategického hlediska učinil Cumberland špatné rozhodnutí, když se rozhodl ignorovat les a hrozbu, kterou by mohl představovat, a místo toho se zaměřil na hlavní francouzskou armádu v jeho epicentru. Vojáci se statečně zapojili do boje a anglohannoverské síly zahájily útok. Nakonec byl Cumberland a jeho muži nuceni ustoupit.

To později vyvolalo kritiku mnoha lidí. Vojenská ztráta byla citelná: Cumberland neměl zkušenosti ani odborné znalosti, aby zvítězil, a Saxe ho jednoduše předčil.

Výsledkem bitvy byl Cumberlandův ústup do Bruselu a nakonec pád měst Gent, Ostende a Bruggy. Ačkoli jeho odvaha byla pozoruhodná, nestačila proti síle a vojenské zdatnosti Francouzů. Jeho rozhodnutí ignorovat rady, nezapojení jízdy v plné síle a řada strategických selhání stály Cumberlanda a jeho stranu život.

Nicméně Cumberlanda přitahoval konflikt doma, protože se zdálo, že naléhavé problémy spojené s jakobitským povstáním ovládnou celou Británii. Konflikt samotný vyplynul z dalšího dědického sporu, tentokrát v souvislosti s Karlem Eduardem Stuartem, který se snažil vrátit trůn svému otci Jakubu Františku Eduardovi Stuartovi.

Jakobitské povstání bylo povstání, v němž bojovali stoupenci "Bonnieho prince Charlieho" a jeho nároku na trůn proti královské armádě, která podporovala a zastupovala Jiřího II., hannoverskou dynastii.

Jakobité byli převážně Skotové, stoupenci katolického Jakuba VII. a jeho nároku na trůn. V roce 1745 tak Karel Eduard Stuart zahájil své tažení na Skotské vysočině u Glenfinnanu.

Během jednoho roku se povstání vyznačovalo několika bitvami, mezi nimiž byla i bitva u Prestonpansu, kterou jakobitská vojska vyhrála.

Později u Falkirku Muiru v lednu 1746 se jakobitům podařilo odrazit královské síly vedené generálporučíkem Hawleym, který se v nepřítomnosti vévody z Cumberlandu, jenž se vrátil na jih, aby zajistil anglické pobřeží před zámořskou hrozbou, která stále hrozí z druhého konce kontinentu, vrátil zpět.

Ačkoli jakobíni v této bitvě uspěli, celkově to příliš nepřispělo ke zlepšení výsledků jejich tažení. Vzhledem k tomu, že jejich postup brzdil nedostatek strategické organizace, čekala Karlovo povstání poslední zkouška, bitva u Cullodenu.

Bitva u Cullodenu, David Morier, 1746

Když se Cumberland dozvěděl o Hawleyho prohře u Falkirku Muir, vydal se znovu na sever a v lednu 1746 dorazil do Edinburghu.

Cumberland nechtěl nic uspěchat, a tak se rozhodl strávit nějaký čas v Aberdeenu přípravou svých vojáků na taktiku, které budou muset čelit, včetně horského útoku jakobitů.

O několik měsíců později se královské síly, dobře vycvičené a přeskupené, vydaly z Aberdeenu vstříc svým protivníkům u Inverness. 16. dubna se obě vojska střetla na Culloden Moor, v bitvě, která měla rozhodnout o důležitém vítězství Cumberlandu a zajistit tak bezpečnost hannoverské dynastie.

Cumberland toto vítězství zajistil s odhodláním a zápalem, který byl ještě umocněn jeho touhou ukončit jakobitská povstání, jež v tomto období tak dlouho dominovala. Jeho horlivost byla umocněna prostým faktem, že na výsledku bitvy měl obrovský zájem. Jako součást hannoverské dynastie měl úspěch bitvy zásadní význam pro zajištění jeho vlastní budoucnosti.

Začala tak bitva, která měla ukončit všechny bitvy a kterou podnítilo doručení zpráv z jakobitského tábora, jež měly rozzuřit královské síly a upevnit jejich horoucí touhu po vítězství. částečně díky zachycenému rozkazu z nepřátelských linií zfalšovaná informace od jakobitů uváděla, že "se nemá dávat žádná čtvrtina", proto se královské síly domnívaly, že jejich nepřátelé jsounařídil, aby s nimi neměli slitování.

Královské vojsko bylo pro tuto příležitost vyburcováno a Cumberlandův plán na vítězství se začal naplňovat. V tento osudný den se on a jeho muži měli dopustit rozsáhlých zvěrstev na bitevním poli i mimo něj a zabíjet a zraňovat nejen jakobitské jednotky, ale i ty, které ustupovaly, a také nevinné kolemjdoucí.

Krvelačné tažení s cílem skoncovat s jakobity neskončilo na bitevním poli. Zatímco si zajišťoval vítězství, Cumberland vydával ze svého hlavního stanu rozkazy a vyslal několik kontingentů vojáků podporovaných královským námořnictvem.

Instrukce zněly, aby se na Vysočině vyhladil a zničil jakýkoli náznak života, což by se dalo označit za svého druhu genocidu, kterou královští vojáci prováděli tak, že zapalovali domy, vraždili, věznili a znásilňovali, zatímco pečlivě plnili své pokyny.

Tento metodický přístup k likvidaci jakobitů se dokonce rozšířil i na ekonomickou oblast, když se postaral o shromáždění 20 000 kusů dobytka, který živil komunitu, a jejich přesun na jih. Tato klinická taktika zajistila, že horalská komunita byla účinně rozdrcena fyzicky, ekonomicky i duchovně.

Rytina vévody z Cumberlandu s dýkou v ústech, jak stahuje kůži z paže zajatého horala.

Z tohoto důvodu se Vilém, vévoda z Cumberlandu, stal známým pod svým novým titulem "řezník Cumberland". Barbarská taktika, zatímco na Vysočině byla haněna, byla jinde přijata lépe, zejména v Lowlands, kde se jakobité netajili láskou. Naopak, obyvatelé Lowlands se snažili Cumberlanda odměnit za to, že povstání ukončil, a nabízeli muRektorát Aberdeenské univerzity a Univerzity svatého Ondřeje.

Zajištěná porážka jakobitů od Cumberlandu byla v Lowlands oceněna, zatímco jižněji v Londýně vznikla na počest úspěchu zvláštní Händelova hymna.

Navzdory lepšímu přijetí mimo Skotskou vysočinu se Cumberlandovi nepodařilo zbavit se nové pověsti, kterou získal, a jeho pověst se zhoršila i na jih od skotských hranic. "Řezník Cumberland" bylo jméno, které se vžilo.

Tuto nechtěnou přezdívku si ponechal i v době, kdy pokračoval ve službě v sedmileté válce a nepodařilo se mu ochránit Hannover před Francouzi.

Nakonec princ William Augustus zemřel v Londýně v roce 1765 ve věku čtyřiačtyřiceti let a nevzpomínal na něj v dobrém. Jeho jméno "řezník Cumberland" se vrylo do paměti lidí i do učebnic dějepisu.

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.