Za vlády krále Jiřího V. na počátku 20. století došlo k jedněm z nejdramatičtějších změn nejen v britských dějinách, ale i na celém světě.

Jiří V., syn Eduarda VII., neočekával, že se stane králem. Teprve po smrti svého staršího bratra, prince Alberta Viktora ve věku 28 let, se Jiří stal následníkem trůnu.

Princové George a Albert Victor

Jako následník trůnu měl Jiří naplánovanou celou svou budoucnost, včetně sňatku v roce 1893 s princeznou Marií z Teku, která byla jen o rok dříve zasnoubena s jeho bratrem, princem Albertem.

V mládí strávil Jiří život ve službě u námořnictva, což byla zkušenost, která výrazně formovala jeho charakter. Po smrti svého bratra však byl nucen odejít ze služby a vrátit se k životu, který se více hodí pro někoho, kdo je předurčen stát se králem.

Jeho sňatek s bratrovou snoubenkou se ukázal jako dostatečně úspěšný a domácnost královského života v St James's Palace se brzy stala jeho druhou přirozeností. Svého času se podobně jako jeho otec věnoval mnoha sportovním aktivitám ve vyšší společnosti, jako byla střelba a golf, spíše než čemukoli zvlášť intelektuálnímu.

Na rozdíl od svého otce mu však nebyla odepřena možnost seznámit se s vnitřním chodem královského života a když se jeho otec stal v roce 1901 králem Eduardem VII., získal přímý přístup k dokumentům a informacím.

Po smrti své babičky královny Viktorie v roce 1901 se Jiří stal princem z Walesu, dědicem trůnu svého otce. Jen o devět let později, když zemřel jeho otec, se Jiří stal králem Spojeného království a britských dominií a také císařem Indie. Tyto tituly si podržel až do své smrti v roce 1936.

Jakmile se stal králem, zdědil ústavní krizi, kterou po sobě zanechal jeho otec. Taková situace se týkala otázky práva Sněmovny lordů vetovat zákony v Dolní sněmovně.

George věděl, že je jeho povinností zůstat neutrální a objektivní, nicméně politické boje začal obtížně zvládat a v roce 1910 uzavřel tajnou dohodu o vytvoření několika liberálních peerů, aby mohl prosadit zákon o parlamentu. Jak se ukázalo, taková dohoda byla zbytečná, protože vítězství liberálů v následujících volbách spolu s tím, že lordi ustoupili tlaku, umožniloParlamentní zákon projde bez potíží.

Pro Jiřího V. tím však problémy neskončily, neboť se cítil zrazen, když Asquith následujícího roku oznámil, že s ním uzavřel tajnou dohodu, čímž zpochybnil jeho kompetence plnit politické povinnosti krále.

Král Jiří V. dokázal během své vlády překonat několik krizí, nic však nedokázalo potlačit rostoucí politické a vojenské nepřátelství z kontinentu, v jehož čele stál císař Vilém II.

Během Jiřího vlády se brzy rozhořel evropský konflikt, který zahájil éru extrémních politických ideologií. Nemluvě o sílících hnutích za nezávislost, která se prosazovala v rozsáhlém a rozlehlém britském impériu. Byla to doba krizí, konfliktů a dramatických změn.

Poté, co se na počátku své vlády vypořádal s počáteční ústavní otázkou veta lordů, objevilo se druhé dilema v podobě irského Home Rule.

V té době se zdálo, že taková otázka může vyvolat občanskou válku a rozdělení na zastánce nového a nezávislého irského státu a loajalisty.

V červenci 1914 svolal král do Buckinghamského paláce konferenci u kulatého stolu, na níž se pokusil o jakési zprostředkování, aby všechny strany mohly urovnat své spory. Irský problém se bohužel ještě více zkomplikoval, a to i po Velké válce, kdy byla Irsku udělena nezávislost.

Zatímco na počátku své vlády čelil domácím problémům, Jiří se chystal čelit mnohem větší hrozbě - první světové válce.

Jiří V. se pokoušel vyjednávat se svým bratrancem císařem Vilémem II. v poslední snaze vyhnout se konfliktu, avšak v srpnu 1914 se nevyhnutelnost války zdála být až příliš zřejmá.

Vypuknutím války skončilo období relativní stability a míru. Sám George zůstal důležitou postavou po celou dobu války, sedmkrát navštívil západní frontu a rozdal vyznamenání přibližně 60 000. Jeho přítomnost byla důležitá pro morálku a jeho návštěvy nemocnic a válečných továren v Británii měly dobrý ohlas.

V říjnu 1915 se při jedné z návštěv západní fronty stal účastníkem nehody, při níž byl shozen z koně, což ovlivnilo jeho zdraví do konce života.

Jiří V. hrál v událostech vůdčí roli, která byla zpochybněna teprve tehdy, když v roce 1917 zrušil rozhodnutí Lloyda George povolit ruskému carovi, dalšímu Jiřího bratranci, přijet do Anglie. Toto rozhodnutí bylo motivováno obavami o vlastní postavení: pro krále to byl moment sebezáchovy, který odsoudil jeho bratrance k osudu v Rusku.

Král Jiří V. (vpravo) na západní frontě, 1917

Mezitím si Jiří v roce 1917 v reakci na protiněmecké nálady, které v konfliktu panovaly, změnil jméno ze Saxe-Coburg na Windsor.

Naštěstí pro Británii a Jiřího V. bylo o rok později vyhlášeno vítězství a v zemi okamžitě zavládla euforie z toho, že se podařilo přežít takovou zkoušku. Po katarzi se však začala projevovat realita poválečného života.

Je pozoruhodné, že britské impérium zůstalo nedotčeno, na rozdíl od Ruska, Německa, Rakouska-Uherska a Osmanské říše, které se v této době rozpadly.

Mezitím se zdálo, že prvenství Velké Británie v závodě o globální nadvládu je stále více ohrožováno vzmáhající se Amerikou.

Británie a její kolonie však většinou nebyly po válce postiženy tak výrazně jako jiné velké evropské země.

V Británii byl v roce 1922 vyhlášen Svobodný irský stát, což bohužel znamenalo jen začátek přetrvávajících potíží v regionu. Kromě toho se výrazně změnila politická scéna, neboť v roce 1924 došlo k historickému okamžiku, kdy byla zvolena první labouristická vláda pod vedením premiéra Ramsayho MacDonalda.

Británie a svět se měnily, ať už z vlastní vůle, nebo ne. Sociální, ekonomický a politický pokrok byl tak velký, že na konci jeho vlády se vyhlídka na nezávislost některých britských dominií zdála být stále pravděpodobnější.

V roce 1931 se státy jako Austrálie, Nový Zéland, Kanada a Jihoafrická republika dočkaly dalšího posílení své nezávislosti, zatímco král byl stále pevně na svém místě. Samostatnost byla nyní na denním pořádku a George musel v roce 1930 souhlasit se jmenováním prvního nebritského generálního guvernéra Austrálie.

Zatímco některá území, která tvořila impérium, se ze spárů britské politické kontroly vymanila snáze, jiné národy čekala dramatičtější cesta. S Australasií, která si připravovala půdu, se i Indie snažila získat nezávislost a samosprávu.

Generální stávka, 1926.

Krize 20. let 20. století tvrdě zasáhla Británii i širokou veřejnost.Události, které v roce 1926 vyvolaly generální stávku, spolu s krachem na Wall Street a následnou hospodářskou krizí za sebou zanechaly sociální a ekonomickou spoušť.

Král zde hrál roli figuranta, který vyzýval ke klidu a rozumu a zároveň se snažil co nejvíce vyhovět požadavkům a přáním vlády.

Jiřímu V. se podařilo proplout těmito chvílemi konfliktů, krizí a chaosu a zůstat relativně nezměněn. Na konci jeho vlády se král a monarchie obecně stále těšili velké přízni, což se nejvíce projevilo v roce 1935 při oslavách stříbrného jubilea, které odrážely jeho popularitu.

Mnohé z toho, co se v tomto období vyvinulo, pomohlo připravit půdu pro dnešní monarchii a její vztah k veřejnosti. Jedním z takových příkladů je trvalá tradice vánočního poselství, kterou zahájil Jiří V. rozhlasovým vysíláním v roce 1932. Jednalo se o významný a ikonický moment, který jako by překlenul propast mezi veřejností a monarchií.

Zatímco oslavy jubilea zanechaly v Jiřím pocit uznání a lásky veřejnosti, do popředí zájmu se brzy dostalo jeho zhoršující se zdraví, kterému dominovaly zdravotní problémy spojené s kouřením. Zemřel v roce 1936 a jeho nástupcem v královské funkci se stal jeho nejstarší syn.

Jiří V. byl poslušným králem, který provázel národ jednou krizí za druhou.Na konci jeho vlády se svět změnil a přišly nové výzvy a nové společenské, politické a hospodářské podmínky.

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.