"Měl zapadlé oči, jeho hlas byl drsný a hlasitý,

Jisté známky, že ani cholerik byl ani hrdý:

Jeho dlouhá brada dokazovala jeho důvtip, jeho svatý půvab.

Církevní verpánek a Mojžíšova tvář."

Tento nelichotivý popis od Johna Drydena, prvního anglického laureáta básnické ceny, popisuje postavu Tita Oatese, který je známý především jako organizátor "papežského spiknutí".

Tento anglický kněz byl zodpovědný za vymyšlení příběhu o katolickém spiknutí s cílem zabít krále Karla II., které mělo obrovské důsledky a vedlo ke ztrátám na životech mnoha nevinných jezuitů.

Titus Oates

Titus se narodil v Rutlandu v rodině tkalce stuh z Norfolku a vystudoval univerzitu v Cambridgi, ačkoli v akademickém prostředí neprojevoval příliš nadějné schopnosti. Jeden z jeho učitelů ho dokonce označil za "velkého hlupáka" a nakonec odešel bez titulu.

Nedostatek úspěchů se však pro tohoto plodného lháře nestal překážkou, protože jednoduše tvrdil, že získal kvalifikaci a licenci ke kázání. V květnu 1670 byl vysvěcen na kněze anglikánské církve a později se stal vikářem v Hastingsu.

Jeho potíže začaly hned po příjezdu. Oates, který se rozhodl získat místo ředitele školy, se rozhodl obvinit stávajícího muže na tomto postu ze sodomie s jedním žákem. Obvinění bylo rychle prověřeno a ukázalo se, že bylo falešné, což vedlo k tomu, že právě Titus musel čelit obvinění z křivé přísahy.

Titusovi se podařilo z místa činu rychle uprchnout a utekl do Londýna.

Nicméně oportunistický Titus, který nyní prchá před obviněním z křivé přísahy, si zajistil místo kaplana na lodi královského námořnictva HMS Adventure.

Když se loď zastavila v Tangeru, Titus se ocitl v horké situaci, protože byl obviněn ze soulože, což byl v té době hrdelní zločin a vedl k jeho propuštění z námořnictva pouhý rok po nástupu.

V srpnu a po návratu do Londýna byl opět dopaden a zatčen a musel se vrátit do Hastingsu, aby čelil nevyřešeným obviněním. Neuvěřitelné je, že se Oatesovi podařilo podruhé uprchnout. Nyní měl za sebou již mnoho zkušeností zločince na útěku, pomohl mu přítel a mohl nastoupit do domácnosti jako anglikánský kaplan.

Vzhledem k jeho hrozným výsledkům a chování není překvapivé, že jeho pozice v domácnosti neměla dlouhého trvání a opět se přesunul jinam.

Zvrat v tomto příběhu přišel v roce 1677, kdy Oates vstoupil do katolické církve. Zároveň se spojil s mužem jménem Israel Tonge, který byl známý tím, že se podílel na vyvolávání protikatolického nepřátelství. Tonge vydával články, které podporovaly četné konspirační teorie, a jeho nenávist vůči jezuitům byla dobře zdokumentována.

V té době prý Tongeho šokovala Titova překvapivá konverze ke katolicismu, i když později tvrdil, že to udělal proto, aby se přiblížil k infiltraci jezuitů.

Titus Oates poté opustil Anglii a vstoupil do jezuitské koleje v Saint Omeru, kde tvrdil, že byl "ukolébán svody papežských Syřanů".

Poté odešel do anglické jezuitské koleje se sídlem ve Valladolidu, aby byl vyloučen. Jeho neznalost základů latiny a rouhačské způsoby se pro školu rychle staly problémem a byl nucen ji opustit.

Jeho opětovné přijetí do francouzského St Omeru nemělo dlouhého trvání a jeho potíže vedly opět na stejnou cestu, až k vyhoštění.

Poté, co si úspěšně znepřátelil všechny, s nimiž přišel do styku, a plný zášti, kterou potřeboval k vymýšlení konspiračních teorií, se vrátil do Anglie a znovu se seznámil se svým starým přítelem Israelem Tongem.

Společně sepsali rukopis, v němž se odrážely ostré protikatolické nálady, které oba pociťovali. Obvinění v textu se rovnala "papežskému spiknutí", které údajně vymysleli jezuité, kteří připravovali atentát na krále Karla II.

Král Karel II.

Chuť k takovému spiknutí byla velká a terčem se stali zejména jezuité, protože ti katolíci, kteří nebyli jezuity, byli ochotni usilovat o přísahu věrnosti králi, avšak jezuité se takové dohodě bránili.

Vzhledem k závažnosti takového požadavku byla záležitost brána vážně a v srpnu 1678 byl před takovým spiknutím varován sám král.

Řešení obvinění bylo svěřeno hraběti z Danby, Thomasi Osbornovi, který byl jedním z králových ministrů.

Oates se následně setkal s královskou tajnou radou a předložil celkem 43 obvinění, která znamenala, že do tohoto výmyslu bylo zapleteno několik set katolíků.

Oates tuto lež provedl s pozoruhodným smyslem pro přesvědčení a do svých obvinění zahrnul řadu vysoce postavených osobností včetně sira George Wakemana, lékaře královny Kateřiny z Braganzy.

S pomocí hraběte z Danbyho se Oatesovi podařilo rozšířit své lži na radu a seznam obviněných se rozrostl na téměř 81 jednotlivých obvinění, mezi nimiž byla řada vysoce postavených osob.

Je neuvěřitelné, že navzdory své minulosti, kdy lhal, vyhýbal se soudu a obecně dělal problémy, dostal Oates úkol začít shromažďovat jezuity.

Oates navíc dokázal, že ve svůj prospěch využije cokoli, včetně smrti anglikánského soudce sira Edmunda Berryho Godfreyho, kterému Oates přísahal a podrobně popsal svá obvinění.

Vraždu soudce zmanipuloval Oates, aby zahájil očerňující kampaň proti jezuitům.

Oatesovy lži byly stále větší a větší.

V listopadu 1678 Oates prohlásil, že se královna pokouší otrávit krále. Dále tvrdil, že hovořil se španělským regentem v Madridu, což ho přivedlo do sporu s králem, který se osobně setkal s donem Johnem v Bruselu. Král prohlédl jeho síť lží a protože Oates nedokázal přesně popsat vzhled španělského regenta, vydal příkaz, aby byl Oateszatčen.

Dalším zvratem osudu šťastného a mazaného Oatese bylo, že ho hrozba ústavní krize přiměla parlament propustit. Místo trestu dostal roční příspěvek a byt ve Whitehallu, za což se mu dostalo velké pochvaly od těch, kteří uvěřili tehdy převládající protikatolické hysterii.

Ani královo podezření nestačilo k odsouzení Oatese, a tak uplynuly téměř tři roky s popravami nevinných katolíků, než lidé začali pochybovat o oprávněnosti takových nehorázných tvrzení.

Začaly se vkrádat pochybnosti a předseda soudu William Scroggs začal vynášet stále více nevinných rozsudků.

Koncem léta 1681 bylo Oatesovi řečeno, aby opustil Whitehall, ale on neměl v úmyslu odejít, a dokonce si dovolil pomlouvat krále i jeho bratra, vévodu z Yorku, který byl katolík.

Nakonec ho podezření, tvrzení, podvody a pomluvy dostihly a byl zatčen za pobuřování, pokutován a uvězněn.

V době nástupu katolického krále Jakuba II. na trůn v roce 1685 byl Oates usvědčen a odsouzen na doživotí s dodatkem, že bude každý rok pět dní až do smrti bičován v ulicích města. Ponížení a veřejné bití byly jedinou alternativou trestu za křivou přísahu, za který nehrozil trest smrti.

Oates zůstal tři roky ve vězení, aby se jeho osud obrátil, když mu protestantský Vilém Oranžský odpustil jeho zločiny a dokonce za to dostal penzi.

Nakonec zemřel v červenci 1705. Osamělá, zneuctěná postava se špatnou pověstí za sebou zanechala stopu masové zkázy. V důsledku Oatesem šířených nepravd trpělo velké množství jezuitských mučedníků, kteří zemřeli buď ve vězení, nebo v den popravy. Jejich odhodlání však neochablo, jak údajně poznamenal jeden pozorovatel:

"Jezuité se nebojí ani smrti, ani nebezpečí, pověste jich, kolik chcete, jiní jsou připraveni je nahradit".

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.