Král Athelstan je připomínán jako velký anglosaský král, ale mnozí ho považují za prvního anglického krále, který ukončil svou vládu pod dohledem svého rozsáhlého království.

Poté, co jeho otec, král Eduard Starší, v červenci 924 zemřel, byl jeho nevlastní bratr Aelfweard nejprve uznán za krále Wessexu, aby o tři týdny později zemřel. Athelstan tak ve světle smrti svého otce a bratra nastoupil na trůn a byl korunován 4. září 925 v Kingstonu nad Temží.

Ačkoli jeho cesta ke královskému trůnu byla nyní díky bratrovu odchodu bezkonkurenční, ne všichni byli s jeho nástupem na trůn spokojeni. Ačkoli se mohl spolehnout na podporu Mercie, proti jeho vládě se postavil Wessex.

Král Athelstan

Athelstan měl nyní s titulem krále rozsáhlý úkol, neboť zdědil velkou zodpovědnost po svém otci Eduardovi, kterému se podařilo získat kontrolu nad celou Anglií jižně od řeky Humber.

Athelstan, který očekával, že se jednou stane králem, se dobře vyznal ve vojenských postupech a nasbíral zkušenosti v různých taženích proti Vikingům, aby se připravil na dobu, kdy bude jednou vládnout.

Navíc se říkalo, že jeho dědeček Alfréd Veliký dal Athelstanovi před smrtí dary: šarlatový plášť, pás s drahokamy a saský meč.

Když se Athelstan stal králem, jeho oddanost této roli byla zřejmá a po celou dobu své vlády se rozhodl neženit a nemít děti.

Po své korunovaci v září 925 čelil téměř okamžitě ohrožení své královské moci v podobě vzbouřeneckého spiknutí, jehož cílem bylo sesadit ho téměř ihned po nástupu na trůn. Plán vymyslel šlechtic jménem Alfréd, který se chtěl zmocnit nově jmenovaného krále a oslepit ho, aby Athelstan již nebyl způsobilý k výkonu své funkce. Naštěstí pro Athelstana se toto spiknutí nikdy neuskutečnilo.se mu podařilo těsně vyhnout prvnímu ohrožení jeho pozice.

Athelstan si brzy uvědomil, že pokud chce odrazit hrozby zvenčí i zevnitř svého království, musí využít větší míru diplomacie. Ve snaze uzavřít spojenectví proto navrhl vikingskému králi Sihtricovi z Yorku, aby se oženil s jednou z jeho sester výměnou za dohodu, že žádná ze stran nebude útočit na území druhé strany. Zatímco obě strany s touto dohodou souhlasily, Sihtric bohužel zemřel.jen o rok později.

Vikingovu smrt považoval Athelstan za příležitost a rozhodl se vpadnout do Yorku, kde narazil na odpor Sihtricova bratrance Guthfritha. Naštěstí se Athelstanovi při této příležitosti podařilo uspět.

Ve snaze navázat na svůj úspěch zaútočil na Bamburgh a donutil hraběte Ealdreda Ealdufinga, který se mu po útoku podřídil.

S rostoucím územním portfoliem Athelstan postoupil ještě dál a rozhodl se vydat hrozbu války proti králům severu a Walesu a požádal je o podřízenost výměnou za vyhnutí se válce.

Po pouhých dvou letech jeho vlády, 12. července 927, se skotský král Konstantin, král Hywel Dda z Deheubarthu a král Owain ze Strathclydu na setkání poblíž Penrithu dohodli, že uznají Athelstana za svého vládce, čímž zajistili Athelstanově rostoucí mocenské základně obrovský osobní úspěch.

Athelstan, který chtěl navázat na své úspěchy, se rozhodl soustředit své úsilí na Wales, a proto se v Herefordu konalo setkání, na němž byli walesští králové nuceni přistoupit na Athelstanovy požadavky a uznat ho za "mechteyrna" (většího krále).

Poté určil hranici mezi Anglií a Walesem na řece Wye.

V rámci tohoto nového vztahu Athelstan požadoval roční tribut, který byl poměrně vysoký a zahrnoval dvacet liber zlata, tři sta liber stříbra a 25 000 volů.

Přestože se oběma národům podařilo uzavřít křehký mír, pod povrchem stále doutnala zášť Velšanů, kteří byli potlačováni, což asi nejzřetelněji vystihuje báseň "Pyrdein Vawr".

Athelstan, kterému nyní stálo v cestě jen málo věcí, pokračoval ve svém úsilí na území, které nazýval Západní Wales, s odkazem na obyvatele Cornwallu. Prosadil svou autoritu v Cornwallu, zřídil novou stolici a jmenoval biskupa.

Zatímco dále rozšiřoval svůj vojenský a politický vliv, navázal také na právní reformy, které zahájil jeho dědeček Alfréd Veliký. Během své vlády navíc hodně přispěl ke své zbožné povaze tím, že zakládal kostely a zaměřil se na vytváření společenského řádu prostřednictvím práva a šíření náboženství.

Prokázal také, že je zdatný v diplomatických záležitostech, a rozhodl se zajímat o politiku kontinentu a v některých případech upevňovat vztahy prostřednictvím sňatků svých sester.

Na počátku 30. let 9. století se Athelstan stal skutečným vládcem Británie a jen málo oblastí zůstalo nedotčeno jeho mocí.

V roce 934, kdy byl v jeho zemích dosažen relativní mír, se rozhodl vtrhnout do Skotska. Tím se mu podařilo Skoty přimět k politice ústupků poté, co jeho armáda zpustošila země skotských králů. Ačkoli nebyly zaznamenány žádné bitvy, je známo, že v jeho armádě byli čtyři velšští králové, kteří se shromáždili ve Winchesteru předcestovali do Středozemí, kde se k nim připojilo šest dánských hrabat.

Athelstanovi se v rámci nájezdnické výpravy podařilo ukořistit skotský dobytek a zaútočit na skotské pobřeží, načež donutil Skoty k ústupu, a Athelstan se tak mohl vítězně a s čerstvě nabytou mocí vrátit na jih. Nyní se mohl s klidem označovat za krále všech ostatních králů Británie.

S takovou prestiží však přišla i nelibost, která se brzy projevila v podobě spojenectví podníceného skotským králem Konstantinem II., který v roce 937 naplánoval odvetu.

Pro vzbouřence, kteří byli sjednoceni v opozici, mělo vše vyvrcholit v Brunanburhu.

Přestože přesné místo této bitvy zůstává neznámé, je známo, že Athelstan, kterého doprovázel jeho nevlastní bratr Edmund, dosáhl proti Konstantinovi rozhodujícího vítězství. Tento triumf však přišel draho, protože na obou stranách došlo ke značným ztrátám.

Přesto bylo Athelstanovo vítězství mnohem pozoruhodnější než jen jedna bitva. Představovalo Athelstanovo osobní úspěch, když se stal prvním celkovým vládcem Anglosasů.

O několik let později zemřel 27. října 939 v Gloucesteru a zanechal po sobě podstatně větší království, než jaké zdědil.

Král Athelstan se někdy ztrácí v učebnicích dějepisu a je odsouván do pozadí oproti jiným významným panovníkům raně středověké Británie, nicméně jeho kralování a vliv na Anglosasy nelze podceňovat.

Jako první král vládnoucí nad Anglií získal Athelstan nejen rozsáhlá území, ale také centralizoval svou moc, zavedl právní reformu, posílil mnišství a začlenil Anglii na evropskou scénu.

Z těchto a mnoha dalších důvodů není divu, že kronikář z dvanáctého století Vilém z Malmesbury napsal:

"nikdo spravedlivější a vzdělanější nikdy nevládl království".

Král Athelstan, kterého možná někteří přehlížejí, zůstává zakladatelem středověké Anglie a království, která spravoval. Teprve čas ukáže, zda si jeho potomci dokázali udržet takovou moc.

Jessica Brainová je spisovatelka na volné noze specializující se na historii, žije v Kentu a je milovnicí všeho historického.